Začalo to nevinně
Autorem příběhu je Filip.
Všechno to začalo docela nevinně. Byl jsem mladý, extrovertní kluk, který miloval zábavu a nesnášel nudu. Takový ten typ člověka, kterého mají všichni rádi. Nikdy bych nečekal, že si jednou sáhnu na dno a budu muset projít jednou z nejtěžších zkoušek mého života.
Už jsem měl za sebou nějaké zkušenosti s marihuanou a můžu říct, že mi to dělalo dobře, tak jsem v tom pokračoval a nijak moc to neřešil. Bohužel se časem stalo hodně špatných věcí, já se rozešel po 5 letech vztahu a téměř neustále chodil do práce, jako stroj. V tu dobu jsem si začal pomáhat i pervitinem, který mě udržel dlouhou dobu aktivním, plným energie. Nebo to jsem si aspoň celou dobu myslel…
Stalo se to jeden den, kdy jsem se domluvil s kamarádem, že spolu zajdeme na brko. Všechno šlo normálně, koupili jsme pár flašek vodky a jedna zlá věc šla za druhou. V tu chvíli kamarád z kapsy vytáhl pervitin a řekl, že by byla škoda ho společně nevyužít, tak jsme šli do nějakých prázdných míst bez davů lidí a oba jsme se přivedli do toho, jak jsem si dříve myslel „ráje“
Už bylo pozdě v noci, řekl bych asi nějaké 2 hodiny ráno, když se v mém kamarádovi rozvinula toxická psychóza. Nevěděl jsem co mám dělat, byl jako šílenec. Měl strach z každého na koho se podíval. Větší hrůzu v očích jsem nikdy v životě neviděl. Snažil jsem se ho uklidňovat co to jen šlo, ovšem marně. Sám jsem byl opilý, pod vlivem pervitinu a marihuany, takže bylo obtížné už hlídat vlastní kroky, natož někoho jiného. Došli jsme na nádraží kousek od našich domovů a mého kamaráda nenapadlo nic lepšího, než si sednout na koleje.
V dálce jsem uviděl vlak, dlouho jsem neměl sevřenější žaludek. „Jede vlak! Pojď ke mně!“ zakřičel jsem co nejhlasitěji jsem mohl, ovšem byl jsem moc daleko a kamarád nebral nejmenší ohledy na to co mu říkám. Ten pohled nikdy nezapomenu, do dnes mám v očích slzy jen na to pomyslím. Myslím, že si každý můžete domyslet co se stalo, byl to nejhorší zážitek v mém životě.
Jak šel čas, bylo to se mnou horší. Po smrti kamaráda jsem měl pocit, že nikam nezapadám. Rozvinula se u mě sociální fóbie a z nadšeného extroverta se stal spíš introvert se sebevražednými sklony.
Ano, pervitin jsem bral dál. Nemohl jsem jinak, pohltilo to celý můj život, celé moje tělo, celou mysl… nedokázal jsem myslet na nic jiného… až do doby, než jsem poznal jí… seznámili jsme se přes internet, hned v první den našeho srazu jsem věděl, že jí miluju.
Přiznal jsem se jí. Se vším co se mi kdy stalo, u ní jsem se nebál, z nějakého důvodu jsem jí bezmezně věřil… bál jsem se tak moc, že se na mě vykašle, že budu troska, že se mnou nebude chtít mít nic společného, ale ona to neudělala. Chytila mě za ruku, políbila na tvář a řekla, že to spolu zvládneme. Všechno.
Najednou jsem objevil úplně nový smysl života, nějaký, který jsem do té doby neznal. Ani s mojí bývalou přítelkyní, bylo to něco zcela nového, neuvěřitelného. Trvalo to dlouho, nebudu sem psát jak dlouho, sám to už nevím.
Ale dostal jsem se z toho. Kolikrát už musela mít chuť to se mnou vzdát, nebo ztratit důvěru, ale nestalo se to. Byla se mnou ve všem špatném, držela mojí ruku a věřila mi. Dneska je mi 40, mám 10 letou dceru a společně s její maminkou, která se již stala mojí ženou, žijeme nádherný život. A já vím že to zní jako klišé, dneska už je těžké věřit na nějaké „navždy“. Ale i kdyby jsme se rozvedli, to co pro mě udělala si společně s jejím jménem budu v srdci nosit navždy. Michaela.
Drogy nejsou nic, z čeho by si měl kdokoliv dělat srandu. Přišel jsem kvůli nim o kamaráda a přišel jsem i o část sebe, kterou už nikdy nedostanu zpátky. Jde žít, i když máte sociální fóbii nebo úzkosti, ale věřte mi, mnohem radši bych je neměl. Žil jako dřív, bez strachu.
Ať už jste závislí na čemkoliv, řešte to. Nebojte se říct si o pomoc, můžete tím totiž zachránit víc než jen jeden život. A jakmile s tím začněte, téměř vždy jde právě o ten život. Tak si ho važte, žijeme jen jednou.
