Anorexie: Příběh Elišky

Zatímco dříve mě zajímalo to, jak vypadám, teď vím, že je důležitější to, jak se ve svém těle cítím, říká Eliška, která úspěšně bojuje s anorexií.

Anorexie je nemoc, která kompletně ovládne váš život. Myšlenky na jídlo a na to jak vypadáte se vám honí hlavou 24 hodin denně. Tuto situaci zná dobře i Eliška, která boj s anorexii svádí už od puberty. 

Přečti si, jak vypráví svůj životní příběh a inspiruj se radami, který ji pomohly porazit vnitřní hlásek, který ji neustále našeptával, ať s hubnutím pokračuje…

Co u tebe odstartovalo anorexii? Kdy to bylo?

Anorexii u mě odstartovala puberta, kdy se mé dětské tělo začalo měnit v ženské. Bylo mi zhruba 13 let, když jsem začala slýchávat narážky na to, jak vypadám, jak mi rostou boky a prsa. Myslím si, že v tu chvíli jsem ještě nechtěla dospět. Připadala jsem si celkově velká a snažila se trochu zhubnout. Tehdy jsem ještě netušila, že z této nevinné snahy ubrat pár kilo se může později vyklubat něco mnohem závažnějšího. 

Kdy jsi si přiznala, že touto nemocí trpíš a je potřeba s tím začít něco dělat? Bylo to hned na začátku?

Musím říct, že přiznat si, že anorexií trpím mi trvalo strašně moc dlouho. Ze začátku jsem si myslela, že se všichni spikli proti mě, že já nemám žádný problém a jenom ostatní chtějí, abych byla tlustá. Tak jsem chápala jejich snahu překazit mi mé hubnutí. Okolí si myslelo, že jsem nemocná a já se jenom snažila žít zdravě. 

Jak se tvůj život kvůli anorexii změnil? 

Můj život se po anorexii změnil hodně. Nevím ale, jestli je to bohužel nebo bohudík. Přehodnotila jsem svůj život a teď už mám jiné priority než před tím. Zatímco dříve mě zajímalo to, jak vypadám, teď vím, že je důležitější to, jak se ve svém těle cítím. To si myslím, že by měl pochopit každý. Dříve jsem byla také pořád doma a učila jsem se. Nechodila jsem na žádné diskotéky, vůbec nepila a ztratila tak spoustu kamarádů. Byly doby, kdy jsem toho hodně litovala a mrzelo mě to. Teď zpětně si uvědomuji, že ti opravdoví kamarádi mi zůstali a ti falešní odešli. Dnes jsem za to tak v podstatě ráda. 

Jak probíhala tvá léčba? 

Moje léčba probíhala hodně zvláštně. Hospitalizovaná jsem byla totiž celkem pětkrát. Průběh léčby vypadá tak, že vás zavřou na oddělení poruch příjmů potravy, kde vám seberou všechny osobní věci včetně mobilu. Celý den jenom ležíte a čekáte, až vám přinesou zase další jídlo. Celkem musíte sníst 6 porcí jídla denně. Pokud to zvládnete a váha vám roste, tak z toho máte různé benefity, jako například vycházku ven nebo vrácení mobilu. Pokud vám váha nestoupá a vy se snažíte různými způsoby obalamutit sestřičky, tak se to podepisuje na tom, jak dlouho dobu tam zůstáváte zavření. 

Já se vždy překonala, kila nabrala, a tak mě pustili domů. Hned jak jsem se vrátila domů, tak jsem ale nabraná kila zase rychle zhubla. V nemocnici jenom ležíte, a proto jediné co přibude jsou tuky. S tím jsem se moc nesrovnala, protože jsem člověk, co má rád sport. Chtěla jsem se cítit dobře, a tak jsem začala hned cvičit. Stravu jsem tomu ale nepřizpůsobila, a proto jsem se velmi rychle dostala zpět na původní nízkou váhu. A tak to šlo pořád dokola. 

Co si myslíš, že lidem trpící anorexií nebo i jinou poruchou příjmu potravy v průběhu léčby pomůže a co naopak vůbec ne? Co pomohlo tobě?

Já si myslím, že nejvíc všem pomůže podpora zvenčí, od rodičů a kamarádů. Co je ale ještě důležitější, je to, že si to musí každý uvědomit sám v sobě a přiznat si, že má problém, který je potřeba začít řešit.  Může vám říkat kdokoli, že jste nemocní a že byste s tím měli něco dělat. Pokud ale vy sami nebudete chtít, tak s tím nikdo nic neudělá. Vím to ze své vlastní zkušenosti. Pokud po mě chtělo cokoliv mé okolí, tak jsem dělala přesný opak. Až později jsem si uvědomila, že to dělám všechno pouze pro sebe a svůj budoucí život. Uvědomila jsem si, že chci svůj život prožít plnohodnotně a být šťastná, tak abych měla jednou na co vzpomínat. 

Jak jsi na tom teď? Můžeš tvrdit, že už jsi svůj boj vyhrála?

Musím říct, že teď se to nedá srovnat oproti tomu, jaký byl můj stav před tím. Teď jsem na tom velice dobře. I přesto, že jsou některá jídla, kterým se pořád vyhýbám, tak jím jinak vše. V poslední době jsem si například hodně zamilovala sladkosti. Miluju sport a vím, že proto, abych mohla kvalitně sportovat, potřebuju hodně energie. Jednou bych si dokonce ráda udělala kurz na fitness trenéra. 

I přesto, že se teď cítím opravdu dobře, tak si nemyslím, že mám svůj boj na 100 % vyhraný. Podle mého názoru se z anorexie člověk asi nikdy úplně vyléčit nedokáže, ale může ji v sobě skvěle potlačit. Tam vzadu v hlavě bude pořád nějaký hlásek, který vám bude něco našeptávat. Je ale jenom na vás, jestli budete ten hlásek poslouchat nebo ne. Pro to, abyste nad ním zvítězili, si musíte ujasnit co v životě chcete a jít si za tím.

Důležité je, že nesmíte nechat ten hlásek nikdy vyhrát. Myslím si, že pokud ho budete stále potlačovat a převládne to racionální zdravé já, tak máte téměř vyhráno. Na druhou stranu se bojím, že může být řada spouštěčů, které vás můžou vrátit tam, kde jste byli. Může se jednat o nějaký stres nebo problémy v rodině. 

Co by jsi poradila všem, kteří se s některou formou poruch příjmu potravy potýkají?

Důležité je, aby si to nenechávali pro sebe a aby vyhledali nějakou pomoc. Když se nechtějí svěřit rodičům nebo kamarádům, tak se mohou obrátit na některou z organizací, které pomáhají řešit poruchy příjmů potravy. Člověk trpící anorexií si ale většinou neuvědomuje, že potřebuje pomoc, a proto je mnohdy potřeba, aby ho na to začalo upozorňovat jeho okolí. Mezi varovné signály patří, pokud člověk rychle zhubne, bojí se jíst, nadměrně cvičí, vyhýbá se lidem anebo jí někde v ústraní. 

Pokud tento rozhovor čte někdo, kdo trpí anorexií nebo jinou poruchou příjmu potravy, tak bych chtěla jenom říct, že se nemá za co stydět. Důležité je najít odvahu a svěřit se někomu ze svého okolí. Pokud tak uděláte, budete mít velký obdiv za to, že jste se rozhodli situaci řešit a vyléčit se. Důležité je si uvědomit, že čím delší dobu s PPP bojujete, tím náročnější je, se jí zbavit. Pokud tak i ty bojuješ s touto nemocí, tak pamatuj, že na to nejsi sám, nejsi jediný a neboj se říct si o pomoc. 

Souhrnný článek o poruchách příjmu potravy si můžeš přečíst tady.

Podobné články

Příběh: Nízkoprah očima klientky
Moje dětství nikdy nebylo jako z knížky pro malé děti, které se čtou před spaním. Musela jsem vyrůst dřív, než bych doopravdy sama chtěla a být dospělá v době, kdy jsem měla být d...
Začalo to nevinně
Autorem příběhu je Filip. Všechno to začalo docela nevinně. Byl jsem mladý, extrovertní kluk, který miloval zábavu a nesnášel nudu. Takový ten typ člověka, kterého mají všichni rádi...
Jsme děti ulice
Autorem příběhu je Katka. Když jsme spolu začínali chodit ven, bylo nám 15 a bylo nás asi 20. Všichni jsme byli veselí, hodně jsme se smáli, byli jsme zvídaví, plní života, přátelšt...

Sleduj nás

#zustannadvlivem