Jsme děti ulice
Autorem příběhu je Katka.
Když jsme spolu začínali chodit ven, bylo nám 15 a bylo nás asi 20. Všichni jsme byli veselí, hodně jsme se smáli, byli jsme zvídaví, plní života, přátelští, svobodní a také jsme začínali experimentovat s drogami. Všichni jsme z jednoho malého města a nikdo nám nikdy neřekl nic o tom, jaké následky naše experimentování může mít.
V té době jsme už všichni z frajeřiny kouřili cigarety, po čase se přidala tráva, první akce a LSD, extáze a došlo i na pervitin, kterému skoro všichni propadli. Z 20 lidí se nás z toho dostalo 5 (včetně mě), zbytek spolkla temnota. Když své přátele potkávám, už nejsou veselí, nesmějou se, nemají o nic zájem, jsou nedůvěřiví a mluví jen o drogách. Dnes už je nám všem kolem 30. Ti, co pervitinu propadli díky němu přišli o zuby, k tomu se přidaly boláky na rukách, nohách a obličeji. Holkám vzal krásu a klukům charakter.
Jednoho našeho kamaráda podezříváme z toho, že už si to píchá do krku. Někdy sedává hodiny na záchodě a hledá žílu, aby si mohl dát. Bohužel boláky, které má na krku tomu dost nasvědčují.
Nikdy nezapomenu, jak mi jednou řekl: „Raději přenechám všechny kšefty bráchovi, aby mě nezavřeli.“ O pár let později jeho bráchu zavřeli, dostal 5 let. Jejich rodiče jsou zoufalí. Není to tak dlouho, co u něj táta našel velkou cestovku plnou použitých jehel. Málem se z toho zhroutil. Je to skvělej chlap a jeho žena taky. Jo a abych nezapomněla.. v tom všem tam s ním a jeho přítelkyní žije 5 letá holčička.
Moje nejlepší kamarádka má epilepsii a bohužel se její epileptické záchvaty díky pervitinu objevují stále častěji. Jednou přišla a měla odřený a opuchlý celý obličej – dostala epileptický záchvat, když šla sama a na silnici. Mám strach, že brzy zemře. Je jí 29 a je to krásná žena, jen nemá zuby. Ráda s ní trávím čas, protože máme hodně podobný pohled na svět, ale je to s ní jako na houpačce. Někdy se smějeme a všechno je v pohodě, někdy se s ní nedá vydržet. Když si dá, je to jinej člověk.
Dost často se pak ztrácím v tom, o čem mluví, taky mluvívá z cesty, všechno zná, všude byla a já? Já jsem úplně blbá. Nejsem ten typ člověka, kterej si vybírá lidi podle toho, jaké mu mohou přinést výhody, jsem stálá, přátelství je pro mě velmi cenné a vážím si ho – v dobrém i špatném. A tolik let člověk prostě nesmaže.
Mým přátelům vzal pervitin úsměv z tváře, zdraví, zuby, zdravej rozum, přátele, mají problémy s policií, spousta z nich byla nebo půjde do vězení, jsou paranoidní, agresivní, kradou, lžou, jsou prodejný a někteří jsou bezdomovci. Přátelství pro ně znamená být s tím, kdo zrovna má. Drogy jim vzaly duši. Jeden kamarád mi každý týden volá z vězení. Když byl venku, měl neskutečný počet „přátel,“ teď už jsem mu zbyla jen já. O to víc mi říká, že si mě váží, ale o to víc se bojím, že se vše vrátí do strajech kolejí, až ho pustěj.
Víte, drogy tady znamenaj moc. Kdo je má, může si stanovovat podmínky, je žádanej, má kolem sebe hodně lidí a v neposlední řadě spoustu peněz. Proč chodit do práce za 18.000,- za měsíc, kde vás berou jenom jako kus masa, když jsou tihle kluci schopný z pohodlí domova vydělat 20.000,- za týden, a ještě si jich jejich „klienti“ váží. Odbyt je tu docela velký, třetina obyvatel našeho malého města bere pervitin. Jsou tu děti, kteří si už ve 14 letech začali píchat a pervitin se stal jejich první láskou.
Vzdala jsem snahu přesvědčovat své přátele, aby drogy nebrali a rozhodla se jít vedle nich celou tu cestu, učit se od nich, nezatracovat je a vzít si z toho velké ponaučení. Tady už není naděje, oni nechtějí přestat, je to jejich životní styl a smysl života. Netají se tím ani je to netrápí (nebo to aspoň tvrdí).
Dlouho trvalo, než jsem se s tím smířila, ale smířila. Jsem jeden z mála lidí (kromě jejich rodičů), který se s nima baví a nebere. Společnost je odsunula úplně na okraj, lidé o nich špatně mluví a koukají na ně skrz prsty.. prostě malé město, tady se nic neutají. Víte, přitom se ani nedá říct, jestli za to můžou. Chtěli jsme jen být in stejně jako ostatní – prostě byly jsme jenom zvědavé děti.
